Ste tu
Home∷ Z aktuálneho z vydaniaPOLYGRAFIE spojuje všechny obory

POLYGRAFIE spojuje všechny obory

Príbeh plný inšpirácie, výziev, odhodlania, motivácie, poctivej práce a viery. Život je niekedy plný zmien a nečakaných zvratov, ale keď má človek jasný cieľ a rád si plní sny, úspech sa dostaví a niekedy sa aj celý vesmír spojí, aby mu v tom pomohol. Rozhovor s pánom Tomášom Hejzlarom a jeho životná cesta vás o tom určite presvedčí.

KEDY STE SA ROZHODLI, ŽE SA V ŽIVOTE VYBERIETE CESTOU POLYGRAFIE A KTO VAŠE ROZHODNUTIE OVPLYVNIL?
Tak asi jako většina dětí na základní škole nemá jasno, čím budou a co budou dělat. Nebyl jsem jiný. Od 6 let jsem chodil do LŠU a učil se hře na housle, bicí, flétnu a vůbec miloval hudbu. Hrál jsem každý den, v komorním orchestru, později měl vlastní koncerty za doprovodu klavíru, nebo orchestru. Hudba a hrát lidem pro radost, to byla velká láska a druhá věc byly jazyky. Ve škole jsme se učili rusky, ale všude okolo nás se mluvilo německy, i moje babička mluvila německy, protože byla ve škole na ,,handlu“, to se tenkrát tak jezdilo, děti z Čech jeli do školy do Německa a naopak. Takže jsem se chtěl také naučit německy, a to jsem musel soukromě. Babička sice uměla německy, ale neuměla učit. To jsou dvě věci. No, a protože jsme byli tři sourozenci a rodiče měli plné ruce práce nás uživit, musel jsem pracovat, abych na své koníčky vydělal. Bylo mi dvanáct let a doma jsem slýchal: ,,To víš, máme vás tři.‘‘ Tak jsem sháněl brigády a jednou z možností bylo chodit pomáhat do tiskárny, kde pracoval můj tatínek, koulet role k rotačkám a dělat pomocníka. Na noviny, pondělníky, ty se tiskly
z neděle na pondělí v noci a byly dobře placený. Tatínek sice pracoval jako energetik a měl zodpovědnost za techniku v tiskárně, ale to nevadilo.

Rád jsem tam chodil, tiskaři byli nahoře a já v suterénu přikuloval. Vozíky navážely role a já je dával do odvíječů, aby se pěkně automaticky měnily. Také jsem nosil uhlí starým lidem v období topné sezóny přes pečovatelskou službu, kterou v té době zakládala moje maminka, když odešla jako sestra z nemocnice. Pradědečka jsem nezažil, ale prý měl malou tiskárničku na Českomoravské vysočině, temnou komoru, ve které dělal fotky a také tiskl parte, když někdo umřel. Každé léto jsem byl na brigádách a snažil se vydělat si na nové housle, nebo kotoučový magnetofon, či zesilovač, nebo také na kolo, abych měl čím jezdit na brigády. Hudba mne moc bavila, ale rodiče nechtěli, abych se tím živil. Cvičil jsem denně mnoho hodin na housle, vyhrával soutěže, zaskakoval ve hře v Národním divadle v Praze, byl sólistou Bach-Collegia Praha, měl sólové koncerty, ale táta vždy říkal: „Spadne ti něco na ruku a máš po hře a po práci. Vyuč se raději řemeslu a hrát můžeš při tom.“ Sám hrál na harmonium a varhany, ale pracoval v tiskárně. Vyučil se ve Vysokém Mýtě, pak byl nějaký čas v Brně v tiskárně, než dostal místo v Praze. Bydleli jsme ve dvoupokojovém bytě, mami, tati, sestra, bratr, babička a děda, všichni věřili v Boha a chodili do kostela. Rodiče mne vedli k víře a ke křesťanským hodnotám. Tak se také stalo, že brzy k nám chodili muži v kožených kabátech, děda i rodiče k výslechům. To byl takový kolorit. Vždy, když se u nás sešly návštěvy, museli to sousedé hlásit…Vždyť babička překládala křesťanskou literaturu a táta hrál v kostele na varhany, no děda organizoval křesťanskou mládež. Jednou děda odjel do Vídně a už se nevrátil. Prý, aby ho tu nezavřeli
za literaturu a práci s křesťanskou mládeží. Přišel čas rozhodování.
Tak jsem jednou seděl doma s takovou brožurkou Přehled studijních oborů a středních škol a listoval v ní. Najednou mi přišla pod ruku zkratka SPŠG – Střední průmyslová škola grafická v Hellichově ulici 22 v Praze. To se mi líbilo! Tak jsem podal přihlášku a zjistil, že musím nejprve udělat talentové zkoušky na obor Polygrafie. To znamenalo kreslit, malovat židle, vázy, hadry, portréty, akty, plakáty… Zkoušky jsem udělal a co víc, vzali mne. Byl to zázrak! Škola pod vedením Aloise Thomasi a skvělý tým učitelů. Vůbec jsem měl v životě obrovské štěstí
na učitele. Moc rád na toto období vzpomínám. Stihnul jsem také studovat přitom hru na housle na Pražské konzervatoři u paní prof. Voldanové. Navíc jsem mohl také začít dělat technického redaktora a grafické úpravy knížek a časopisů. Odmaturoval jsem s vyznamenáním a chtěl si dát přihlášku na VŠT Grafickou do Lipska a studovat polygrafii dále. Moje víra, špatná politická orientace a angažovaní v církvi, děda v emigraci – nemyslitelné! Na místo toho jsem začal pracovat jako metér a sazeč v tiskárně, tajně doufal v náhradní vojenskou službu, ale povolávací rozkaz přišel nenadále  k červeným baretům a následovala dvouletá tour po Slovensku. Levice, Michalovce, Martin, Bratislava, všude kde naše Československá armáda potřebovala speciální výsadkáře a průzkumníky.
Po svém návratu z vojny, jsem opět pracoval v tiskárně, jako mistr sazáren a pracovník technického rozvoje a vlastně až po dlouhých sedmi letech se dostal na vytouženou VŠ do Lipska na dálkové studium, při práci.

SVOJE ŠTÚDIUM POLYGRAFIE STE ZAČALI NA STREDNEJ ŠKOLE GRAFICKEJ EŠTE V BÝVALOM ČESKOSLOVENSKU A NESKÔR STE UNIVERZITNÉ POLYGRAFICKÉ VZDELANIE ABSOLVOVALI V ZAHRANIČÍ. PREČO STE SA TAK ROZHODLI? NELÁKALO VÁS TO PO ŠTÚDIU ZOSTAŤ V NEMECKU?

Musím říci, že jsem o tom neuvažoval a cítil jsem se vždy v Československu doma. V roce 1990 jsem dostal sice pracovní povolení v Německu a začal pracovat opět jako pomocný dělník v tiskárně ve Freisingu, a také v pivovaru Weihnstephan. Byla to spíše ekonomická nutnost se postarat o rodinu, ale po pár měsících jsem se vrátil a účastnil se pionýrských let u nás.

 

Čítať celý rozhovor

Príbuzná téma

Pridaj komentár

Top