Polygrafii stále považuji za umění

Je úžasné napĺňať svojou prácou detské sny a predstavy. Pred 25-timi rokmi založil spoločnosť a dnes sa môže tešiť z plnenia svojich  snov – spojeniu grafického umenia a techniky. Jan Bednář, riaditeľ DataLine Technology a. s. napĺňa prostredníctvom spoločnosti svoju víziu – rozvíjať pomocou inovatívnych technológií možnosti grafického umenia, či umenie samotné. Žije svoju víziu, a to sa nepodarí každému. Stretli sme sa na veľtrhu Drupa 2016, kde nám ochotne priblížil svoju nie len profesionálnu dráhu.

Jan Bednář, riaditeľ DataLine Technology a. s.

Prezraďte nám svoju profesnú dráhu, ktorú ste prešli?

V podstatě to bude krátké. Protože jsem po absolvování vysoké školy, což byla Vojenská akademie v Brně se specializací na počítače a automatizované systémy, pracoval krátce ve Výzkumném ústavu Ministerstva obrany ČR,
kde jsem se věnoval programovému vybavení počítačů. V roce 1990 jsem odešel a založili jsme firmu Microdata. Společnost zabývající se dodávkami výpočetní techniky, tehdy čerstvě nastupujícími osobními počítači a periferiemi. Po krátkém působení v této firmě, která existovala dál, jsme založili v roce 1991 společnost DataLine. Celá historie DataLine je tedy i mou profesní historií. Od založení jsme se soustředili na systémy, které se používaly pro grafiku, design a předtiskovou přípravu – tenkrát nazývanou DTP.

Od začátku jsme se zaměřovali na grafické periferie, jako jsou skenery, tiskárny nebo monitory, počítače s velkým výkonem, ať už to byly PC nebo Macy. Během pár let jsme přešli na pokročilejší polygrafické periferie, jako byly osvitové jednotky pro výrobu filmů, vyvolávací automaty, bubnové skenery, specializované monitory a grafické stanice, po čase CTP. Použití PC bylo v začátcích, tam jsme byli průkopníci, hodně se používaly Macintoshe. Krátce to byly i Unixové stanice Sun nebo Sillicon Graphics. Podobné zaměření, ale s důrazem na digitální tisk a s tím související zpracování informací a datová workflow – tím se zabýváme dodnes. Projektujeme, dodáváme, servisujeme a podporujeme kompletní a komplexní polygrafické systémy.

Majitelia firiem s obľubou hovoria, že počet spoločníkov vo firme má byť nepárny, a traja sú veľa. Aká je vlastnícka štruktúra DataLine?

Firmu jsme v podstatě zakládali se spolužákem z vysoké školy, působili jsme spolu i v předchozí firmě. Společníci jsme byli dva a fungujeme spolu doteď. Během času jsme firmu transformovali na akciovou společnost, máme teď více akcionářů z řad zaměstnanců, ale stále jsme dva majoritní akcionáři.

Ako sa vyvinulo vaše zastúpenie pre Hewlett-Packard a ostatné firmy, uvažovali ste o nich od začiatku?

V začátcích jsme se snažili navazovat spolupráci s vedoucími firmami, s pionýry v oboru. Postupem času jsme spolupracovali s řadou firem. Některé z nich už skončily. Byly to často renomované značky, které zanechaly svou stopu v polygrafii, ale řada z nich buď zaspala vývoj, neodhadla, kterým směrem se bude situace vyvíjet nebo nebyla schopna vyvinout systémy, které by v konkurenci moderních digitálních řešení obstály. Můžu jmenovat Linotype, Monotype, Agfa, HighWater, Imation, ScanView… Buď jsme přímo prodávali jejich produkty, nebo jsme je využívali do našich systémů. Řada z nich se pohltila navzájem, nebo zkrachovaly.  Z té doby zůstalo velmi málo hráčů. Dříve byla polygrafie prestižním oborem, a nostalgicky musím uznat, že ta doba znamenala, že kdo chtěl dělat v polygrafii, tak musel něco skutečně umět. Byla to zlatá doba řemesla.

Dříve byla polygrafie prestižním oborem, a nostalgicky musím uznat, že ta doba znamenala, že kdo chtěl dělat v polygrafii, tak musel něco skutečně umět. Byla to zlatá doba řemesla.

Asi je to dnešní trend, že do spousty činností se pletou amatéři s myšlenkou, že je všechno jednoduché a všechno dokážou. Každý člověk s počítačem může být grafikem, sazečem a tak dále. Ale to platí nejen o polygrafii, například i fotografování se rozhodně nástupem digitálů velmi rozšířilo, ale i utrpělo. Což ale neznamená, že člověk nemůže být dobrým fotografem a udělat skvělou fotku i celkem obyčejným mobilem. Dnes je spousta oborů degradována amatérizmem, není to jenom polygrafie, ale ta trpí ještě dalšími vlivy, například elektronickým publikováním a přesunem obsahu na internet. Dopadne to tak, že některé produkty přežijí, a jiné ne. Nejsem zastáncem tvrzení, že za 5 – 10 let tu nebudeme mít žádné tiskoviny, doba však bude jiná a vyprofiluje se do koexistence s elektronickými médii. Určitá část tištěných publikací má asi šanci přežít, ať už to jsou kvalitní umělecké knihy či beletrie, a jiné budou postupně nahrazeny elektronickými médii.

Je to prirodzený vývoj. Nové technológie umožňujú aj amatérom robiť poloprofesionálne výstupy. Je to podľa vás pre polygrafiu šanca či riziko?

Jak se to vezme. Riziko je to z pohledu, že každý, kdo si chce najít místo v polygrafii, si ho může najít, ale nemůže ustrnout na tom, že 5 let zpátky něco dělal a při tom zůstat. Řekněme, že klíčová je flexibilita a schopnost uchopit pokrokové technologie, abych se dál učil a říkal si, kterým směrem se budu vyvíjet a jakým směrem budu nabízet své služby – jak můžu novinky vytěžit pro svůj obor, jinak nepřežiji. A na druhé straně je to ta příležitost k rozvoji. Je tu překotný rozvoj digitálních technologií, když zmíním HP Indigo, které zastupujeme, tam je krásně patrná evoluce, jak dlouhý životní cyklus měli jejich produkty a jak dlouho trvalo, než se z osvědčeného formátu A3+ vyvinula technologie formátu B2. A ten cyklus k ještě většímu formátu už asi nebude tak dlouhý. Je tam vidět spousta pokroku a inovací, které přicházejí stále rychleji. Stačí se podívat na nedávnou Drupu. Technologií v prototypech byla řada, i nějaké novinky, které jednou třeba mají šanci dostat se z laboratoří do praxe a změnit polygrafii.

V priebehu existencie Dataline ste mali skúsenosť s mnohými firmami. Čo vás viedlo k spolupráci napríklad s Hewlett-Packard?

Na Ipexu 93 a později Drupě 95, kde Beny Landa poprvé uvedl své stroje, jsem měl silný pocit, že tato technologie ještě není vyspělá, ale má před sebou slibnou budoucnost. Naštěstí jsme přeskočili fázi, kdy sice asi přinášela radost z inovace, ale technicky nebyla ještě úplně připravená. Pár let poté HP rozpoznala potenciál původně izraelské společnosti Indigo a jejím zakoupením a potřebnými masivními investicemi do vývoje dostala stroje do dospělého stádia, kdy mohly být ve velkém prodávány po celém světě jako špičkové produkční digitální tiskové řešení. My jsme se dostali až k produktům, které byly plně připraveny pro trh a to zrovna v momentu, kdy HP hledalo nového partnera pro naše trhy, protože nebyli spokojeni se stávajícím.

Je rok 1991, zakladáte firmu DataLine. Mali ste pred sebou nejakú víziu?

Byla to doba, kdy reálný příspěvek osobních počítačů do polygrafie byl zatím velmi malý. Tenkrát existovaly proprietární systémy pro sazbu, používala se fotosazba, místy ještě horká sazba. Firmy Linotype, AGFA, Scitex začínaly s osvitovými jednotkami – v té době to byla nová věc, existovaly první verze softwarů jako Ventura nebo PageMaker, často byl nejlepším výstupem papírový výtisk z laserové tiskárny, který se následně montoval a fotil. V té době jsme těžko mohli mít tušení o současné úrovni polygrafie. Měl jsem však představu, že se budeme věnovat činnostem na pomezí mezi grafikou a tiskem a zavádět nové technologie, které budou čím dál tím víc celý proces digitalizovat.

Už na základní škole jsem měl zájem o výtvarné umění, pak jsem se rozhodoval mezi střední uměleckou školou nebo elektrotechnikou. Za různé součástky jsem tehdy utrácel veškeré kapesné a peníze z brigád (smiech), a doma jsem si něco bastlil. Dilema mezi uměleckým směrem a elektronikou bylo vyřešeno rozhodnutím jít na elektrotechnickou průmyslovku, kde jsem si přičichl k prvním jednodeskovým počítačům. Pak následovala vysoká škola, kam jsem šel
s tím, že jejich možnosti a vybavení bylo to nejlepší, co v té době bylo k dispozici. Seznámil jsem se tam s tehdejšími mikropočítači a přes kamaráda jsem si ze Západního Německa nechal poslat ZX Spectrum, to byla další věc, se kterou jsem se bavil několik následujícícha let během studia a to ovlivnilo i mou profilaci.

To je skvelé, že žijete svoju detskú víziu.

V Dataline jsem skloubil dva světy, které jsem měl rád umění a techniku. Polygrafii stále považuji za umění, byť zprofanované tím, že jej dělá každý bez ohledu na talent nebo schopnosti a výsledky často vypadají podle toho. Pomocí systémů, které navrhujeme a dodáváme, se snažíme pomáhat vzniku hodnotných i esteticky kvalitních výstupů v polygrafii.

Zase trochu z historie. Z pohledu zařízení, když se vyvíjela polygrafie, byly k dispozici velmi chabé nástroje: Macintoshe s prvními verzemi PageMakeru, LaserWriter laserové tiskárny a třeba ScanJet od HP jako jednoduchý černobílý, později barevný skener. Dalším milníkem pro nás byly osvitové jednotky – jenom pamětníci budou třeba znát firmu Hyphen a jejich Software RIP – což bylo revoluční řešení na rastrování dat, které fungovalo na běžném Macintoshi a později
na dalších platformách PC či Sun. Díky tomuto software už nebyly potřebné drahé jednoúčelové přístroje. Co jsme prodávali, to jsme si vždy ověřovali v praxi. Vzpomínám na dobu, kdy jsme prodali naši první osvitovou jednotku
a zároveň si koupili i druhou, ale pro sebe, abychom si mohli všechno otestovat a získat zkušenosti s provozem a servisem. V té době byli naši zákazníci také pionýři – zásadní rozdíl byl něco nového mít nebo nemít – a byli schopni si koupit stroje, které zde neměli žádnou podporu, ale nadšení často převládalo nad profesionálním přístupem. Všichni jsme byli vycvičení „udělej si sám“, nikdo nepočítal, že zvedne telefon a zavolá podporu, aby mu pomohla v nesnázích,
a tak podporu ani nikdo moc neoceňoval. Zákazníci měli zkušenosti i s elektrotechnikou, a na rozdíl od západních techniků, kteří byli „vyměňovači desek“, si dokázali hromadu věcí opravit sami. A my sami jsme se chtěli zdokonalovat, proto jsme si kupovali zařízení i pro nás, abychom se naučili a byli schopni poskytovat servis. A museli jsme třeba prodat několik dalších osvitových jednotek, aby se nám investice do té naší vrátila (smiech). Byla to drahá a zdlouhavá strategie a všude se nevyplácela hned od začátku, protože konkurence pracovala jiným způsobem. Zpočátku to zákazníci nebyli schopni ocenit a často si kupovali technologie od kohokoliv jen na základě ceny, bez ohledu na servisní schopnosti.
My jsme však všechna prodávaná zařízení podporovali a servisovali a časem to zákazníci ocenili a nám to udrželo klientelu. A z toho mám radost.

Za tých 25 rokov ste metódou sebaučenia vychovali seba i klientov…

Za tu dobu vyspěli také zákazníci, kteří jsou ochotni ocenit, že jim někdo poskytne kvalitní podporu nebo třeba udělá rychlý servis na místě a nemusí čekat na výrobce. Jsem rád, že jsme všichni k tomu dospěli – my přes naše „sebevzdělávání“, což je drahá a náročná cesta – z dlouhodobého hlediska nám však pomohla.

Hodně peněz vracíme zpátky do společnosti. Budujeme zázemí pro zákazníky, servis, spíše reinvestujeme než si peníze „užíváme“, abychom mohli nabízet stále lepší služby.

Například před čtyřmi lety jsme se s naší dceřinou společností Repromat, zaměřenou na spotřební materiály pro polygrafii, rozhodli vybudovat školící centrum vybavené zařízeními, které dodáváme. Máme tam tiskové stroje HP Indigo, digitální zušlechtění Scodix i s fóliovací jednotkou, řezací stůl ESKO Kongsberg, ESKO workflow software, CTP, vazby V1 a V2, brzy přibude i laserový výsek MotionCutter. Děláme tam školení operátorů, prezentace partnerů a dodavatelů, snažíme se ho vybavit technologiemi, které podporují digitální trend. Jsme tak schopni předvést zákazníkovi celý proces od vzniku dat až po finální produkt.

Máme vlastní tým certifikovaných školitelů a techniků, z větší části našich vlastních, a část školení, třeba na grafický software, realizujeme prostřednictvím partnerů.

Máme zákazníky, kteří s námi spolupracují řadu let, a každý nově příchozí operátor projde našim školením. A protože nejbližší školící centrum je v Barceloně, tak je daleko operativnější a levnější poslat je do Hořovic – v českém jazyce, jsou v domácím prostředí, nákladově je to jinde, nemusí se používat tlumočník. Byla to za nás dobrá investice, plánujeme tam postavit další zařízení, protože k nám jezdí i z okolních zemí.

Je to čisto filantropická záležitosť, alebo je to aj komerčne zaujímavé?

Na začátku byla i myšlenka komerčního zaměření, ale byli jsme si jisti, že většinou to bude filantropická záležitost, že takto velká investice se nám reálně nikdy nevrátí celá. Protože jsme to nechtěli nabízet jenom komerčně, měli jsme v plánu zejména pomáhat naším zákazníkům, podporovat technologie, které prodáváme a prezentovat naše technologie v uceleném výrobním řetězci. Spolupracujeme také s polygrafickými školami, kde cítíme nedostatek peněz na technologie, to je čistá filantropie. Školám dáváme možnost, aby se jejich žáci potkali s nejnovější technologií, s kterou by se jinak setkali až po příchodu do nějaké firmy a v tom momentu by zjistili, že se ve škole učili něco úplně jiného, než jaká je dnešní realita.

Spolupracujeme také s polygrafickými školami, kde cítíme nedostatek peněz na technologie, to je čistá filantropie.

Je to fér priznať si, že školy nemôžu konkurovať firmám v technologickom vybavení. Zapájate sa aj do školení pedagógov?

Kdo jiný by měl žákům odevzdávat informace, než oni – tak se věnujeme i jejich vzdělávání. Musí se s novou technologií potkat, aby měli možnost sdělit informaci dál, a nečerpat jenom z internetu a publikací.

V júlovom vydaní časopisu Stratégie vyšiel článok Slováci a Česi už nie sú rovnakí. Je to manažérsky výskum správania sa manažérov. Často chodíte
na Slovensko – ako by ste porovnali rozdiely českého a slovenského zákazníka aj trhu?

Musím říct, že máme specifikum v tom, že prodáváme drahé technologie, pohybující se na špičce kvality a dnešních schopností. Možnosti zákazníků pořídit si je jsou přímo svázané s finančními možnostmi a často i místem působnosti. Velká část byznysu se odehrává v Praze a okolí, i když jsou zákazníci, kteří mají byznys nezávislý na lokalitě. To podobné platí i pro Slovensko a Bratislavu. Když použiju rozdělení od HP: máme zákazníky industriální a komerční. Komerční systémy slouží pro běžný archový tisk, knihy, merkantil, letáky. Industriální systémy dělají etikety, packaging, flexible packaging, shrink sleeve, kartonáž tj. nejsou to finální produkty, ale stávají se součástí jiných produktů.

Orientace na jeden či druhý segment sebou přináší různé možnosti pořídit si naše technologie. V oblasti klasické komerční polygrafie, tam nemají tiskárny na růžích ustláno, trpíme velkou nadkapacitou, informace se přesouvají na internet a to ovlivňuje, jak se vede tiskárnám. Způsobuje to obrovskou degradaci cen, tato část zákazníků je k novým technologiím rezervovanější, protože si skutečně musí najít stabilní místo na trhu a dlouhodobý příjem, aby mohla investovat peníze do rozvoje a pořizovat si nové stroje. Naopak v industriálních řešeních, tam je situace lepší – i v krizi se zákazník musí mít, musí jíst. A dodavatelé finálních produktů se snaží inovovat, aby zaujali, aby si zákazník koupil právě jejich zubní pastu nebo lahev – snaží se být kreativní, za marketing utrácejí ještě víc a celkově je tu vidět více snahy inovovat a také i oceňují kvalitu, nadhodnotu a nová řešení, které jim umíme nabídnout. Když se z tohoto pohledu podívám na naše dva hlavní trhy, dost záleží, s jakým zákazníkem se bavíme, v obou zemích jsou velcí hráči v obou zmíněných segmentech, je to také otázkou regionu – v SR se většina byznysu odehrává v Bratislavě a v okolí, kde jsou zastoupení velkých firem a kde se generují peníze. Velikost trhu je také citelná, přece jen počet obyvatel ČR je dvounásobný. Když nějaká firma chce inovovat, ale není exportní, tak má menší objemy odbytu a tedy i vyšší provozní náklady. Ale ani 10 milionů obyvatel není dostatečný trh. Když se podívám za hranice, ke kolegům do Anglie, Francie, Německa, Španělska, kde je 4 – 8-násobný potenciál a silnější ekonomiky – tam je optika nahlížení na inovace úplně jiná. Na takto velikých trzích si firma častěji získá dostatek zákazníků, kteří zaplatí investici do pokročilého řešení. U nás je zákazník postaven před situaci, kde si pořídí technologii a musí na ní dělat deset různých typů produktů, aby v součtu mu příjem stačil na její zaplacení. Musí zkrátka být daleko flexibilnější. Samozřejmě, když bude exportovat, tak zase musí počítat s velkou konkurencí, protože lokální firmy jsou zavedené a nový hráč musí přinést něco nového, neznamená to však, že musí být levnější.

Je to nešťastie malého trhu, aj najlepší manažér jednoducho trh nenafúkne. Sloganom pripravovanej konferencie PrintProgress je „Spájame sily“. Je schodnou cestou stratégia spájania sa a kooperácie medzi oboma krajinami?

I v rámci našich malých trhů existuje skupina zákazníků, kteří kooperují se Slovenskem. Digitální technologie je zajímavá tím, že většinou je to o lokálním trhu. Výhody digitálního tisku jsou hlavně o nízkých nákladech a krátkém čase na rozjetí zakázky, což ve výsledku znamená, že zakázka je velmi rychle zpracovaná.  Tuto výhodu však nemůžete ztratit zdlouhavou logistikou. Zakázky, kde se dopředu počítá s dlouhým dodacím termínem, a v podstatě se tam „schová“ logistika, mají možnost využít výhody kooperace přes hranice. Například při nákladu 50 tisíc obrázkových knížek pro vánoční trh, které tisknu v létě, využiju tisk v Číně. Ale když budu tisknout leták na výstavu za 3 dny, tak využiju firmu naproti, která mi to jen tak tak stihne vytisknout, zabalit a dovézt na výstaviště. Většina zakázek na digitálu má tento charakter, kde nemá smysl tisknout na sklad.

Čiže ofset aj digitál majú miesto na trhu a vzájomne sa dopĺňajú.

Nevěřím názorům, že za pár let bude vše digitální. Změní se ale určitě poměr: když je teď 1 – 3 % zakázek digitálních, tak za pár let bude třeba 80 % digitálních, a 20 % zakázek na konvenčních technologiích. Jsou ale typické zakázky, kde se na to prostě digitál nehodí. Úplné vymizení ofsetu nebude, pokud nepřijde nějaké zázračné řešení, které do pár let ještě nemůžeme očekávat, protože už by se o něm asi vědělo. Určitě se však pracuje na dalších nápadech, které z trhu vytěsní 30 – 40 či 50 % současného trhu konvenčního tisku, a u toho zbytku se za 5 – 10 let změní poměr technologií: bude se tisknout méně, možná 30 % toho, co dnes, a z toho bude většina digitálem. Tyto technologie půjdou ještě dlouhou dobu paralelně.

Táto vízia polygrafie znie zaujímavo. Kam ju podľa vás posunie nová Drupa o 4 roky?

Trend digitálu bude pokračovat. Myslím si, že na ofsetovém tisku už není co vymyslet. Tam se za posledních pár let udála „mikrorevoluce“ v tom, že se zkrátily přípravné časy a neproduktivní doba. V mnohém už narážíme na časy, kde to už kratší udělat nejde. V ideálním případě je to 10 – 15 minut přípravy tiskového stroje, ale tisková deska se musí vyměnit a stroj zabarvit na určitém množství archů, cena tiskové desky je také už hodně nízko. Proto nečekám další vývoj v této oblasti.

U digitálu jsou zde principiálně dvě hlavní využívané technologie: xerografie neboli elektrografie s práškovou barvou nebo tekutá elektrografie, kterou reprezentuje jako jediný HP Indigo, a potom je zde velká část dalších inkjetových systémů. Toto slovo se stále skloňuje jako řešení budoucnosti, ale jsou tam poměrně významné problémy dosáhnout při vysoké produktivitě také dostatečnou kvalitu. Systémy se zlepšují, je otázkou, jestli je možné a za jak velké investice dotáhnout vše tak, aby kvalita byla srovnatelná s elektrografií, zejména tekutou a jaké budou reálné provozní náklady. Jsme v době, kdy nemůžeme říct, že inkjet tiskne špatně, ale většinou je to zatím při porovnání třeba s Indigem horší. Jsou ale typy publikací, kde se inkjet vysloveně hodí – třeba letáky s životností pár dnů do supermarketu, katalogy, technická literatura nebo beletrie. Když to budou kvalitní publikace nebo fotoknihy, zatím je asi nebudu dělat na inkjetu. Tedy obě technologie mají své místo – inkjet tam, kde jsou potřeba nízké provozní náklady, limitovaná kvalita a třeba krátká životnost, pro ostatní aplikace je tu zatím ještě ověřená elektrografie.

Spomínali sme, že to, čo robíte, je aj vaše hobby a žijete tým. Ako trávite voľný čas?

Pořád je to má láska k umění, i když na to mám málo času. Poslouchám hudbu, mám rád klasické kapely jako Pink Floyd nebo Genesis, Deep Purple, Black Sabath nebo AC-DC, ale i novou elektronickou muziku. Chtěl bych se více věnovat malování, i když to pořád odkládám na „až budu mít víc času“. A když mám nějaký volný čas, tak také rád fotím, pořád sebou tahám zrcadlovku, ale také bych se tomu chtěl věnovat víc. Také od mala rád střílím – je to hobby asi od 8 let. Nemám však rád lovení a zabíjení zvířat bez nutnosti, i když nejsem vegetarián (smiech), proto střílím na terče.

Baví mě cestování, když se občas s přáteli sebereme a jdeme někam do méně běžných končin, jako jsou některé státy Jižní Ameriky nebo třeba Mongolsko. Nejdeme do hotelů, sami si hledáme trasy a spoléháme se na sebe. Není to výlet s recepcí a pohodlným spaním, vyhýbáme se turistům. Ale mé vizuálně nejkrásnější zážitky mám z Viktoriiných vodopádů v Africe.

Za rozhovor poďakoval Marian Hains Foto: Archív DataLine Technology a. s.